Vyrovnat se se ztrátou milovaného mazlíčka je pro každého majitele jedním z nejvíce emocionálně vyčerpávajících zážitků. Když texaský hudebník John Pointer přišel o svého 9letého psa Bennyho na rakovinu, muže přepadl pocit prázdnoty a zoufalství, píše ilovemydogsomuch
V zoufalé snaze zpracovat svůj smutek napsal John dopis na rozloučenou z pohledu jeho umírajícího psa. Ale nikdy nečekal, že se jeho upřímná slova stanou mocnou léčivou silou pro zhrzené majitele domácích mazlíčků po celém světě!
Musíme vás varovat – tento dopis vás naprosto zdrtí. Ale pokud jste někdy milovali psa, stojí to za tu bolest. Než si níže přečtete Johnův srdceryvný dopis z pohledu jeho psa Bennyho, nezapomeňte mít kapesníky po ruce –
„Včerejšek byl divný. Nemohl jsem se zvednout z postele. Ten chlap, se kterým žiju, mě zvedl. Snažil jsem se dostat nohy pod sebe, ale nespolupracovaly. Řekl: “Neboj, mám kamaráde,” odnesl mě dolů a ven předními dveřmi. To bylo od něj tak milé. Potřebovala jsem se tak moc vyčůrat, prostě jsem musela jít přímo tam, kde mě položil. Normálně bych to neudělal, ale oba jsme se rozhodli udělat výjimku z pravidla.
Začal jsem kráčet po parkovišti směrem k místu, kam chodí kakat všichni psi jako já. Cítil jsem, jak se mé tlapy tahají po zemi. “Jak zvláštní,” pomyslel jsem si. Pak jsem najednou musel jít, opravdu špatně. Uprostřed parkoviště. Normálně bych to nedělal. Je to proti pravidlům.
Moje osoba ten nepořádek uklidila. V tom je dobrý. Cítil jsem se trapně, podíval jsem se na něj a on řekl: “Chceš jít dál, kamaráde?” Já ano, ale bylo to překvapivě těžké. Když jsme došli na konec parkoviště, točila se mi hlava. Pokusil jsem se vylézt na malý kopec a málem jsem spadl. Nemohl jsem přijít na to, co se děje.
Znovu se natáhl a přejel po mně rukama. To byl dobrý pocit. Zvedl mě a odnesl domů. Byl jsem stále zmatený a měl jsem lehkou hlavu, ale byl jsem rád, že nemusím jít celou cestu zpátky. Najednou se to zdálo jako nemožná vzdálenost.
Byl jsem tak rád, že jsem si lehl do postele. Moje osoba mě hladila a říkala: „Mám to zahalené, kámo. Mám tě.” Miluji způsob, kterým se cítím. Vím, že ano. Dělá všechno lepší.
Cítil mé tlapy a zvedl můj ret. Řekl: “Ach, kámo, je ti zima?” Byl jsem. Měl jsem studený obličej, studené tlapky. Napsal pár lidem a vrátil se, aby mě pohladil.
O několik minut později dorazil další člověk. Je jedním z mých oblíbenců a jmenuje se Jay. Pohladil mě a řekl mé osobě: “Chceš dostat deku?” Dali přes mě přikrývku a wow… to byl dobrý pocit. Uvolnil jsem se a oba mě hladili, ale oba se začali dusit slzami.
Nikdy nechci, aby plakali, láme mi to srdce. Je mým úkolem, aby se cítili lépe, a byl jsem jen trochu unavený a prochladlý. Unášel jsem a usínal a oni tam vždy byli, ujišťovali se, že jsem v pořádku, a povídali si spolu.
Během dne mi moje osoba párkrát telefonovala a trávila se mnou spoustu času. Slyšel jsem, jak říká: „Zítra v 9 hodin… ok… ano… řeknu vám, jestli se něco změní. Děkuji vám, doktore MacDonalde.“ Zavolal někomu jinému a řekl: “Omlouvám se, musím to dnes večer zrušit.” Když jsem pak usínal, myslím, že jsem ho zase slyšel trochu plakat.
Večer přišlo více mých oblíbených lidí. Všichni byli tak milující. Olízl jsem jejich slzy, když se dostali dostatečně blízko k mé tváři. Pošeptali mi sladké věci do ucha a řekli mi, že jsem hodný chlapec.
Později večer jsem se cítil dost dobře na to, abych vstal a šel ke dveřím, abych viděl, kdo přichází. Bylo to vyčerpávající víc, než jsem si to pamatoval, ale rád jsem je všechny viděl. Slyšel jsem, jak moje osoba říká něco jako: “To je dnes poprvé, co vstal vlastní silou.” Všichni vypadali rádi, že jsem vstal z postele. Byl jsem taky, ale wow… poté, co vzrušení vyprchalo, bylo tak vyčerpávající se pohybovat.
Poté, co odešel poslední návštěvník, mě moje osoba vzala ven, abych udělal to, co nazval „moje věc“. Vrátili jsme se dovnitř, a když jsme došli na konec schodů, vypadaly dvakrát strmě a desetkrát déle, než jsem si je pamatoval. Podíval jsem se na svou osobu a on na mě. Řekl: “Neboj, mám kamaráde,” a vynesl mě nahoru.
Pak to bylo ještě lepší! Místo aby spal v mé posteli, zavolal mě, abych spal na *jeho* posteli. Dovolte mi zopakovat: *Spal jsem v posteli se svou osobou!* Normálně máme vlastní postele, ale minulou noc jsme se přitulili a bylo to tak příjemné být u něj tak blízko. Pomyslel jsem si: „Sem patřím. Nikdy neopustím jeho stranu.” Necítil jsem se však moc dobře a občas se mi špatně dýchalo.
Zdá se, že to začalo před několika měsíci. Hráli jsme aport a já jsem zrovna omdlel. Nevím, co se stalo, ale myslím, že jsem přestal dýchat. Slyšel jsem, jak moje osoba volá mé jméno. Nemohl jsem pohnout ani svalem. Zvedl mi hlavu a podíval se mi do očí. Viděl jsem ho přímo tam, ale nemohl jsem mu olíznout obličej. Řekl: “Benny, jsi tam?” Nemohl jsem reagovat. Podíval se na mě a řekl: „Neboj se, kamaráde, mám to. Dostal jsem se do toho.” Začal jsem se točit do tmy, ale pak se mé plíce zhluboka nadechly a znovu jsem viděl.
Navštívili jsme několik lékařů a od té doby jsem slyšel spoustu slov jako „kardiomyopatie“, „rakovina“ a „selhání ledvin“. Vím jen, že se někdy cítím dobře a někdy… víš… prostě ne. Moje osoba mi dává prášky.
Dnes ráno jsem slyšel svou osobu vstát a osprchovat se. Vrátil se do pokoje a tak krásně voněl. Pomohl mi vstát, ale tentokrát jsem to dokázal sám. Dostali jsme se na vrchol schodů a wow… opět vypadaly dlouhé a strmé. Řekl: “Mám kamaráde,” a nesl mě dolů. Udělal jsem svou práci a vrátili jsme se dovnitř. Otevřel konzervu, opravdu, opravdu lahodnou konzervu mokrého psího žrádla. Oh, člověče… miluji ty věci!
Jay se znovu objevil. Jaké milé překvapení! On a moje osoba vypadali znepokojeně, ale všichni mě hladili. Vypadalo to trochu jako hra, kde byli všichni herci smutní, ale předstírali, že jsou šťastní. Krátce na to se objevil další člověk. Měla na sobě doktorské kalhoty a já se o ni opřel.
Slyšel jsem je mluvit. Všichni se mi podívali na dásně a ucítili moje tlapky. Slyšel jsem, jak paní doktorka říká: „Je to vaše rozhodnutí, ale určitě je v tom okně. Nechci na vás tlačit, ale při pohledu na jeho nedostatek barvy jsem upřímně šokován, že vůbec vstává. Kromě tlapek a tlapek, podívej se sem…“ ukázala na můj obličej, „Tohle by mělo být růžové. Je téměř bílá a přechází do žluté.”
Moje osoba a Jay šli dovnitř, abychom si o něčem promluvili. Když se vrátili, slyšel jsem svou osobu říkat: „Souhlasím. Nechci čekat, až bude v absolutní agónii.” Tak jsme šli dovnitř. Po pravdě řečeno, cítil jsem se dost špatně, i když jsem byl vzhůru a chodil. Zdálo se mi, že mám celou hlavu chladnou, tlapky mrznou a zadní nohy nefungují správně.
Paní doktorka řekla: “Jen mu to dám do svalu.” Je to sedativum. Pak se sem vrátím a můžeš ho milovat, dokud neusne.” Moje osoba mě políbila na tvář a podívala se mi do očí. Snažil se nebrečet. Paní doktorka mi dala něco do nohy. Jen jsem se podíval na svou osobu. Je tak úžasný. Vždy budu přímo po jeho boku.
On a Jay mě hladili a říkali mi ty nejhezčí věci – jaký jsem dobrý pes, jakou dobrou práci jsem udělal, jak jsou vděční, že mě mají ve svém životě. Po chvíli mi v mysli začalo bzučet. SOUSTŘEDIT SE! Ohlédl jsem se na svou osobu. Moc ho miluji.
Znovu jsem se unášel. SOUSTŘEDIT SE! Vidím svou osobu. Moc ho miluji. Vždy budu přímo po jeho boku. On to ví. Jsem ospalý? SOUSTŘEDIT SE! Vždy se na něj budu dívat celým svým srdcem…
Paní doktorka řekla: „Musí mít neuvěřitelnou vůli zůstat s tebou. Je opravdu mocný. To je působivé.” Moje osoba zatlačila slzy a řekla: „Já vím. Ten chlap žije pro mě. Je to nejoddanější duše, jakou jsem kdy potkal…“ Dali jsme hlavy dohromady a zavřeli oči. Cítil jsem se dobře. Opravdu to nedokážu popsat. Znovu jsme se na sebe podívali. Měl jsem chuť jet na tom bzučení, ale možná bylo lepší ležet. Moje osoba mi pomohla dolů. Člověče, to bylo báječné.
Cítil jsem, jak mě s Jayem hladí, a slyšel jsem, jak se mnou mluví. Mají mě moc rádi. jaké mám štěstí? Pak jsem ucítil, jak mě tisíce rukou hladí. Všichni, které jsem kdy znala a milovala, tam byli, hladili mě, drbali mě v uších a to místo pod límcem, kvůli kterému se mi hýbala noha. Tohle by měl zkusit každý. Je to prostě úžasné!
Pak jsem ucítil, jak se paní doktorka dotkla mé nohy. Řekl jsem vám, že moje osoba musela mít opravena obě kolena? Jsou titanové a sloužily mi dobře, ale víš… Poslední dobou mi trochu vrzá.
Když mě všichni hladili, paní doktorka mi strčila do nohy další jehlu, ale tentokrát, když tekutina vnikla dovnitř, byly mé nohy zahojené! Moje kolena byla perfektní! A jak jsem cítil, jak se mi pohybuje tělem, moje rakovina zmizela! A pak se mé ledviny cítily lépe! A konečně i mé srdce bylo celé a zdravé! Cítil jsem se, jako bych se zbavil všech svých nemocí. Úžasný!
Viděl jsem svou osobu, Jaye a paní, která bydlí v našem domě, Shelly. Zdálo se, že se nad něčím choulí. Šel jsem se podívat. Vypadalo to jako… já nevím. Vypadalo to jako já, ale tak, jak jsem vypadal, když jsem se cítil opravdu nemocný nebo vyčerpaný. Obličej byl rozmazaný, takže jsem to vlastně nemohl říct, ale ten chudák vypadal, jako by trpěl.
Mohl jsem říci, že se mé osobě ulevilo a zároveň bylo velmi, velmi smutné. Moc ho miluji. Podíval jsem se na tu lasturu ve tvaru mě a podíval jsem se na něj… Myslím, že byl z té lastury smutný. Skákal jsem po místnosti jako klaun, ale vypadalo to, jako by chtěli být zasmušilí a soustředit se na to, co hladili a líbali.
Ale moje osoba byla rozhodně smutná. Opřel jsem se o něj, jako už milionkrát předtím, ale nebylo to úplně ono. Měl pocit, jako by jeho tělo bylo mrakem a já prošel přímo skrz něj. Tak jsem k němu přistoupil, sedl si jako hodný kluk a moje srdce mu šeptalo: „Neboj se, kámo. Dostal jsem se do toho.”
Nikdy neopustím jeho stranu. On to ví.”
Johnův emocionální kousek krásně vyjadřuje, že nic není tak čisté a posvátné jako bezpodmínečná láska psa. Není divu, že tento drásavý dopis zarezonoval u milionů lidí po celém světě, kteří se hluboce ztotožňují s traumatem, které přináší ztráta domácího mazlíčka. Toto je jedna z nejlepších poct pro domácí mazlíčky, jaké jsme kdy četli, a doufáme, že se dostane ke každému truchlícímu majiteli, který se skutečně snaží jít dál.
Zdroj: ilovemydogsomuch.tv